Čtení knih, řešení chyb - dialogy v MiSide
MitaKolik Mit musíš ještě vystřídat, než se usadíš?
- Mita
Ubohý!
- Mita
A co je sakra tohle?
- Mita
Je nudný...
- Mita
Kam si myslíš, že jdeš? Stůj!
- Mita
[player], co tady děláš?
- Mita
Nesnáším tenhle plochý svět.
Rozhodl jsem se, že se vrátím z 2D prostoru zpět do 3D.
Natáhl jsem ruku a snažil se ji protlačit do 3D světa.
Ale... nic. Hergot! Proč to nefunguje?!
...
A počkat, kde mám prsten? Sakra!
...
...
Pozastavil jsem se a uvědomil si, že toto nemá smysl.
Uživatelské rozhraní bylo nenahmatatelné, jako by tam ve skutečnosti vůbec nebylo.
Zbyla mi jen jedna možnost, a to otočit se zpět do obývacího pokoje.
Ten prsten musím najít, ať se děje, co se děje.
Buď se mi jej podařilo ztratit, nebo je možná schovaný někde v této ploché dimenzi.
Nezbývalo nic jiného než jít hledat místní Mitu.
Měla ten prsten a bez tohoto cenného artefaktu bych nic nezmohl.
Nejdřív jsem zamířil do kuchyně.
Ve spěchu jsem málem prorazil dveře.
Kuchyně byla ještě více zalitá světlem než předchozí místnost,
Můj nos zachytil povědomé tóny krájené mrkve.
Ale po 2D Mitě ani stopa.
Vystřelil jsem ven, vrhl se do obývacího pokoje, obratně se vyhnul pohovce, která mi trochu překážela v cestě, a zastavil se u dveří do ložnice.
Hlasitě zaskřípaly, když jsem vtrhl dovnitř.
Hra se chýlila ke konci a už bylo jasné, kdo vyhraje.
Náhle však naši hru přerušilo hlasité bouchání na dveře.
Bylo čím dál hlasitější.
Každý úder jako by otřásl podlahou pod námi.
Nakonec se dveře rozletěly.
Do ložnice vtrhla, přerušujíc už tak podivnou atmosféru, Šílená Mita.
Zastavila se uprostřed místnosti v jejím typickém nadřazeném postoji.
Ztuhl jsem a celý zbledl šokem.
2D Mita vypadala naprosto vyděšeně.
Šílená Mita na nás upřela pohled jak zmije a začala mluvit zvláštním, až káravým tónem.
[player], co tady děláš?
Kolik Mit musíš ještě vystřídat, než se usadíš?
A co je sakra tohle?
Nesnáším tenhle plochý svět.
Je nudný...
Ubohý!
Kam si myslíš, že jdeš? Stůj!
Koláče? Nemůžu je vystát! Radši nastrouháme mrkev, ne?
Mám to!
Chceš ten prsten, že, podivíne?
Tak mě poraž v piškvorkách!
Zdálo se, že začne dýchat ústy a vyplázne jazyk jako malé štěně.
Její drzý způsob vyjadřování už byl jasně vidět.
Lehce jsem ji šťouchl do ramen, abych mezi námi udělal trochu místa.
Podívej, tohle je opravdu důležité.
Prostě mi ho vrať - hodně na tom záleží.
Mluvil jsem s ní klidně a věcně, jako nějaký profesor.
Připadalo mi, že se s ní jinak mluvit nedá.
Působila na mě nezodpovědně a nevyspěle.
Bylo mi to až směšné.
Nešahej na mě!
Proč ti na tom prstenu tak záleží?
Máš nějakou úchylku?
Líbí se ti dávat prstýnky na prsty?!
Byl jsem zaplaven salvou urážek.
Je to kouzelný prsten! Co ti mám ještě vysvětlovat? Prostě mi ho dej!
Ty na těch prstenech fakt ujíždíš, co?
Prý "kouzelný"!
Hahaha!
Vyprskla smíchy.
Byl to tak nepříjemné, že jsem radši odvrátil pohled.
I přesto mi připadalo, že začíná být přátelštější.
Popadl jsem svoji vyděšenou kamarádku za ruku a začal jsem se řítit k východu.
Dupot za našemi zády nás hnal vpřed do kroutící se chodby.
Běželi jsme tak dlouho, že jsem ztratil pojem o čase.
Tlukot mého srdce mi přehlušil všechny ostatní vjemy.
Až poté, co mi vyklouzla ruka 2D Mity, jsem si všiml, že se na mě snaží mluvit.
Hej! Nechceš se už uklidnit? Už nás nikdo nepronásleduje.
Co? Aha... dobře.
Z tváře jí vyprchala odvaha a vypadala trochu smutně, až lítostně.
Dívala se na podlahu a palcem na noze obkreslovala malé kruhy.
[player], chtěl jsi ten prsten, že?
No, porazils mě, takže tady ho máš.
Nasadila mi prsten na prst.
No, tak děkuji. Každopádně, půjdeme?
Podívala se na mě a usmála se.
Pohrávala si s prsty a nejistým tónem řekla:
Kam?
Já nemám ani kam jít...
Tak dík za hru, podivíne!
Někdy se stav.
Mezitím, co mluvila, se stalo něco zvláštního.
Celá scéna se vrátila zpátky do domu.
Dialogové okno 2D Mity najednou začalo ukazovat větu, která nedávala v kontextu vůbec smysl.
No tak, ty podivíne!
Zahrajeme si piškvorky!
Neztrácej čas výmluvami!
> Ony ty hry zbožňují! <
Pomyslel jsem si.
Dobře, fajn, tak jo!
Tak můžeš začít! Dneska se cítím velkoryse!
První tah jsem udělal já.
Prozradil ses! Je mi jasné, proč sis vybral křížky a mně nechal kolečka! Je to psychologický trik! Křížky symbolizují někoho, kdo se uzavírá, potřebuje něco skrývat nebo tajit. Jsi nervózní!
Ale chápu to, přece, když seš vedle takové krásky, že se z toho můžeš zbláznit! Nebo ti přišlo, že pro mě budou kolečka lepší? Psychologie říká, že ses mě snažil urazit. Chytrý, kámo - fakt chytrý! Ha ha ha!
Myslel jsem si, že jsem udělal dobrý tah.
Tahle hra mě baví, protože křížky nemůžou všechno přeškrtnout, jak jen chtějí!
Můžu je tady ponižovat, citím se přitom jako hrdinka! Co? Řekla jsem snad něco divnýho? Podíval ses na mě tak... ha ha ha!
Zatímco mluvila, tiše jsem odehrál svůj tah.
Jak symbolické. Jako by ses tomu prstenu záměrně vyhýbal, ale moc ti to nejde! Celkem ironický, nemyslíš?
Chceš ten prsten, že jo? No tak si ho vybojuj!
Hráli jsme dál a ona se při každém tahu dál smála a mluvila. Moje uši si už pomalu zvykaly na její neustálé žvatlání.
Do očí mi dopadlo oslepující světlo.
Nemohl jsem se hnout, čekal jsem, až se mi vyjasní zrak.
Jasné letní slunce se linulo okny povědomé místnosti.
Po chvíli, stále ještě trochu zmatený, jsem se konečně rozhlédl kolem.
Sotva jsem se pohnul z místa, cítil jsem v břiše prudké píchání a srdce mi prakticky bušilo do košile.
Něco je rozhodně špatně... Já... jsem 2D?! Jsem ve 2D verzi?!
...
Do hlavy se mi vkradla závrať, téměř dusivá temnota, a já si instinktivně přitiskl ruce do klína a snažil se zklidnit dech.
Hrudník se mi sevřel, jako by se mi vmáčkl dovnitř.
Po několika minutách se mi dech zklidnil a já se konečně odvážil přemýšlet, co dál.
Sakra, co mám teď dělat?
...
...
Zoufale jsem se snažil srovnat si myšlenky. Namáhal jsem mozkové závity, dokud jsem nedostal nápad.
To je ono! Prostě se vrátím zpět do 3D!
Překročím hranice tohoto světa, stejně jako všichni ti, kteří umí zneužívat chyb ve hrách!
To přece taky umím!
Hned, co jsem udělal první krok, se odnikud objevila roztomilá slečna.
Pohodila krátkými copánky, oči se jí rošťácky blýskaly,
A pozorovala mě s menším odstupem. Cítil jsem, jak z ní srší nadšení,
Což mě znervózňovalo.
> Očividně je to čert v převleku <
Pomyslel jsem si.
Ztuhnul jsem.
Tyto teleportující se paranormální typy pro mne byly stále nezvykem.
Hlasitě si povzdechla a protočila oči.
To mě vyvedlo z míry, a tak jsem se konečně rozhodl, že to budu já, kdo začne mluvit.
M-Mito?
Vyzývavě přihmouřila oči a její hlas začal znít ze všech stran.
A kdo jiný?
Viděl jsi snad HODNĚ TAKOVÝCH HOLEK, jako jsem já?
A s mým jménem!?
Pohrávala si se mnou a chovala se, jako bych jí nějak ublížil nebo jí něco dlužil.
Nebudeš mi to věřit, ale...
Upřímně, nechci ani vědět, s kým se ochomejtáš!
Co tady vůbec děláš?
Nemůžeš sem jen tak vtrhnout!
Její hlas byl najednou hlasitější.
Zvedla ruku a začala na mě třást ukazováčkem.
Na něm se přitom kroutil prsten. Ten, který mi nějak zmizel z ruky.
Zůstal mi z toho rozum stát.
V očích jí zajiskřilo a přes tmavé řasy se prodral záblesk vítězství.
Neztratil jsi něco?
Ztěžka jsem polkl a zatáhl za límec, abych mohl popadnout dech.
Její drzý hlas v kombinaci s její nepřívětivostí mě znervózňoval.
Teď už mi bylo vše jasné - tohle nebyla jen tak nějaká holka. Bylo to živelné neštěstí.
Zhluboka jsem se nadechl a řekl:
Opravdu bych ocenil, kdybys mi vrátila ten prsten a ukázala mi cestu ven.
Aha, takže tohle je tvoje hračička?
Říkala jsem si, co to je!
Její hlas najednou změkl,
A proměnil se na hravý a zvědavý.
Cítil jsem, že mi spadl kámen ze srdce.
Bouře pominula a teď působila... skoro až svůdně.
Její povaha se změnila z divokého pantera na zvědavé kotě.
Sotva jsem mrknul, tak 2D Mita zmizela a místo, na kterém byla, zelo prázdnotou.
Hej!
Podrážděně jsem vykřikl.